Mapa indiánských kmenů říká něco víc i něco méně, než přímo popisuje

Dvojice Amerik je poslední z řádných kontinentů osídlených člověkem. Jak se dnes odhaduje, zhruba před 16 000 lety začali do nové země proudit lovci-sběrači z východní Asie přes částečně zamrzlou Beringovu úžinu. Za stády zvěře stále na východ, až byli na západě a stali se z nich praindiáni. Tato vstupní brána zůstávala otevřena, dokud se za ní o 4 000 let později nezavřela voda.

Jak si sami říkali a kudy chodili lidé, kteří tímto obrovským liduprázdným kontinentem tehdy procházeli, hledajíce nová loviště, o tom dnes víme velmi málo nebo nic. Lovec zanechá po svém životě asi tolik stop jako odkvetlá květina. Nepotřebuje, aby ho něco přetrvalo. Tedy až na to nejcennější: životy jeho potomků. Jenže ani ty nezůstávají nehybné. Vše tu podléhá principu neustálé změny.

Potud archeologové tápou v mystické tmě, a dobře jim tak. Sem tam narazí na zbytky kamenných hrotů nebo zachovalých koster, ale to je vše. Nějaké etnické identity se můžeme začít chytat až tam, kde se lidé usadili a začali stavět mohyly a kamenná města. A oni to časem opravdu dělat začali, pokrok nezastavíš ani v pravěké Americe. Tak máme povědomí o mnoha kulturách z Jižní a Střední Ameriky. A přesto nám možná mnohé další unikly. Jako třeba dávná kultura rozsáhlých měst v Amazonii, kterou teprve v nedávných letech začala objevovat moderní technika s pomocí družic a radarů.

Severní Amerika

Co se týče zakládání civilizací, byla Severní Amerika oproti té Jižní nějak ve skluzu. (Snad proto, že se všichni stěhovali na jih, dokud se oba kontinenty celé nezabydlely.) Většina lidí to snad dneska vnímá jako jejich prokletí nebo nedokonalost, ale někteří v tom naopak vidíme dar – zachovat si hrdý a svobodný životní styl lovce, zatímco na jiných kontinentech lidé úpí pod pozdně feudálním otroctvím, případně pod začínajícím industriálním kapitalismem. Samozřejmě, tento dar svobody nemohl vydržet věčně, a o to horší pak byl náraz na bílé „sousedy“…

Aby nedošlo k mýlce, i v Severní Americe už před Kolumbem existovaly složité zemědělské kultury stavějící monumenty, ale z nějakých důvodů se rozpadly. Nicméně v době příchodu Evropanů větší část kmenů už nebyli čistí lovci-sběrači a do jisté míry využívali zemědělské plodiny jako kukuřici, dýně nebo tabák.

Na obrázcích v galerii vidíte dvě verze komplexní mapy severoamerických kmenů. Možná to vypadá, že se od sebe dost liší, ale rozdíly jsou hlavně v různých názvech pro tytéž kmeny. Na internetu můžete najít další. A všechny mapy tohoto druhu jakoby zachycují tentýž stav. A přesto žádná z nich neuvádí, z jakého je to roku.

Ani nemůže. Nejsou z žádného roku, všechny jsou anachronické. A přesto jsou všechny svým způsobem přesné. Kmeny jsou zachyceny tam, kde žily, když je zaznamenali Evropané, jak jejich expanze postupovala ze samého východu na samý západ. Tak máme na východě kmeny jako Powhatan, Pequot, Roanoke, Mohegan… které už někdy kolem roku 1600 prakticky přestaly existovat, zničeny neštovicemi nebo vyvražděny, nebo se jejich zbytky smísily s jinými. Máme tu známý kdysi mocný kmen Hurónů/Wendatů/Wyandotte, který byl však systematicky zničen kombinací neštovic a Irokézů (Haudenosaunee) kolem roku 1655. Vedle nich máme rovněž vyhynulý kmen Erie, a kmen Algonkin (všichni s koncovkou -inini), který byl vytlačen Irokézy na západ.

A když se přesuneme dál na západ, vidíme, že Odžibwejové (Chippewa/Anishinaabe) už vyhnali Dakoty a Mesquakie (Lišky) z Minnesoty a ovládají celé pobřeží Hořejšího Jezera, což se ale stalo až sto let po Huronech, nebo ještě později. Tou dobou už ovšem byla východní Velká Jezera mohutně obsazována Angličany v důsledku tzv. francouzské a indiánské války, kterou vyhrála Anglie, a východní kmeny už byly vesměs obráceny v chaos: přesunuté jinam, smíšené dohromady, nebo vyhynulé.

Ještě dál na západ, za řekou Mississippi, končí velké lesy severovýchodu a začíná oblast prérií a plání, kterou ovšem začali indiáni (Lakotové, Vrány/Apsalooke, Černonožci, Komančové…) zabydlovat až v polovině 18. století. Nešlo to dřív, než se pláně zaplnily stády mustangů (zdivočelých potomků koní z Evropy), kteří jim umožnili překonávat obrovské vzdálenosti a honit se za stády bizonů a antilop. Ano, kultura prérijních indiánů v péřových čelenkách, kteří žili v týpí, jezdili na koních a lovili bizony, trvala méně než 150 let.

Klasická mapa indiánských kmenů Severní Ameriky je tedy hybridní mapou časoprostorovou. Šipka času směřuje doleva, nepravidelnou rychlostí, začínaje na východě cca. 1580 a konče na západě cca. 1850. Však se nic nestalo, jen se prohodily dvě cifry…

A jinak to ani dost dobře udělat nešlo. Kdybychom chtěli zachytit situaci na celém kontinentě v jeden konkrétní rok, co bychom dostali? Jeden úzký pás věrně zachycených kmenových hranic, na východ od něj spoušť, a na západ temno. S trochou nadsázky. Přibližnou historii kmenů máme přecejen trochu zrekonstruovanou díky ústním tradicím jednotlivých kmenů. Ale o některých oblastech toho známe velmi málo dokonce i z doby kontaktu.

Tato mapa zachycuje 300 let „objevování“ severu Nového Světa. 300 krvavých let vzájemného nepochopení, bojů, obchodů, epidemií, vymírání, smlouvání, vysídlování a vnucování náboženství, kultury a životního stylu. Ale nenechme si tím zkazit mýtus romantických časů…