Jak přežít v divočině a užít si to

Jedno norské přísloví prý říká „neexistuje špatné počasí, jen špatné vybavení“. My v tom ale chceme jít dál, aspoň filozoficky:

Neexistuje špatné vybavení, jen špatně připravené tělo a mysl.

Myslíte, že indiáni toužili po pevných botách s podrážkou? Kupodivu ne – byli šťastní za svoje měkké mokasíny! Potřebovali snad dávní lovci nepromokavou bundu nebo spacák? Nikoli – chodili polonazí nebo v kožených pláštích a spali v kožešinách ze zvířat, která sami ulovili. Nepotřebovali k orientaci hodinky nebo elektroniku. Žili z toho, co jim dávala země.

My takovou míru přirozených schopností už nebudeme moci zopakovat. Ani není naším cílem naučit se kráčet přesně v jejich stopách! Jiná doba přináší jiné výzvy. Přesto v každém z nás dřímá nesmírně silný odkaz mnoha pokolení našich dávných předků, a není to náhodou. Umění přežít v divoké přírodě totiž přináší hlubokou vnitřní sílu a svobodu, kterou potřebujeme v každé době. A ta nespočívá ve vlastnění věcí, které neumíme vyrobit. Spočívá ve schopnosti sami si zajistit, co potřebujeme k přežití, a prosperovat i ve zdánlivě nepříznivých podmínkách.

Vnitřní svoboda znamená i znalost sebe sama – abychom věděli, co chceme, nezávisle na tom, co nám podbízí společnost, v níž jsme vyrostli. Proto z ní musíme umět alespoň symbolicky vystoupit a zůstat sami se sebou.

V tu chvíli však dospíváme ke zdánlivě protichůdnému uvědomění: Nikdy nejsme sami. Vše je propojeno do jediné živé složité sítě souhry, ale i boje a soupeření. Vydat se na prastarou stezku znamená učit se odpojit od vláken, která nás svazují, a citlivěji se zapojit do těch, která nás vzájemně posilují.