Život lovce: ve 30 stařec, ve 40 mrtvý? Ale prosímtě…

Publikoval(a) admin dne

Indián kmene Vran vyfocený Edwardem Curtisem

O pravěkých nebo indiánských lovcích kolují civilizační „legendy“, které se sice časem neustále mění, nicméně stále odrážejí pokřivené vnímání jejich životního stylu. Můžeme je rozdělit na tzv. černou a bílou. Černá z nich dělá padouchy, nebo dneska spíše chudáky, bílá je nekriticky vychvaluje a ve skutečnosti z nich dělá stejné ubožáky jako ta černá. Tzv. černá legenda například praví, že se lidé v těch dobách dožívali sotva padesáti let. Ve čtyřiceti už z nich byli starci a stařeny.

Původ tohoto mýtu vychází patrně ze zjednodušeného výkladu statistiky. Známým faktem je, že průměrná délka lidského života se někdy od konce 19. století skutečně neustále zvyšuje, od nějakých odhadovaných 28(!) let až po dnešních 70. To vede k unáhleným závěrům, že snad v dřívějších dobách lidé stárli 3x rychleji. Tyto hororové představy, v moderní populaci velmi rozšířené, umocňují všeobecnou hrůzu ze starých časů.


Dětská úmrtnost a úrazy

Zdroj obrázku: Deviantart – Renum63

Je však třeba mít na paměti dva faktory, které mají na toto nic moc neříkající číslo zásadní vliv. Za prvé je to porodní a dětská úmrtnost. Až do dvacátého století každé třetí dítě umřelo před dosažením jednoho roku. Polovina populace zemřela před dosažením puberty. To jsou čísla, která průměrnou délku života mocně snižují, aniž by něco vypovídala o věku, kdy lidé ve starých dobách umírali přirozenou smrtí.

Druhým faktorem je nebezpečí smrtelného úrazu. Lovecký styl života je v tomto směru pochopitelně nejriskantnější. Nebezpečí číhalo na lovce na každém kroku: mohl být rozsápán dravcem či zvířetem, které lovil, mohl spadnout při štvanici z výšky, mohl se probořit do ledu a zmrznout, nebo zranit se a zemřít na následky zranění atd. Odborné odhady počtu násilných smrtí v důsledku lovu byly provedeny na současných lovecko-sběračských kulturách převážně z oblasti tropů a činí nějakých 15%. Ale budou možná výrazně vyšší, pokud započítáme i smrt hlady, která nejvíce hrozila v chladnějších pásmech planety.

Boj

Neméně reálné nebezpečí představovala smrt v boji. Vzhledem k tomu, že primitivní komunity byly malé, bitva měla většinou podobu krátké šarvátky, při které zemřelo pár lidí a zbytek utekl. Nicméně nebyly výjimkou ani bitvy, kde na obou stranách bojovalo několik set mužů. Často se jednalo o útok na vesnici, která, pokud se neubránila, byla srovnána se zemí. Ano, indiáni byli schopni v rámci obzvlášť trpkého nepřátelství vést i vyhlazovací války. Jediný aspekt, který snižuje rozsah krveprolití, spočívá v tom, že do boje vstupují bok po boku přátelé ze stejného kmene, příbuzní ze stejného klanu. Nikoli anonymní vojáci. Každý zmařený život znamená ztrátu přítele, znamená to zvýšenou zátěž pro celý kmen. Proto nikoho v těch časech nenapadlo vést riskantní výpady, které počítají s vítězstvím za cenu velkých ztrát. Prohra nebo vítězství v boji je především otázka zahnání či odstrašení nepřítele, zisku zdroje potravy, otázka zlepšení kvality života v nadcházejících časech. Pokládá se za to cena v lidských životech, a ta kvalitu života kmene naopak snižuje. Skutečné vítězství(?), jak to bývá, je na straně toho, kdo dokáže dobře porovnat zisk i ztrátu.

V primitivním společenství je boj osobní záležitostí. Osobní, jako hrozba ztráty přítele, ale rovněž osobní jako záležitost síly, odvahy a cti. Každý je tu válečníkem. Všichni do různé míry, ale každý aspoň trochu, protože nepříteli je třeba umět se postavit. A tak se válka osobně týká každého muže. Smrt v důsledku boje v lovecko-sběračském společenství činila hrubým odhadem rovněž zhruba 15%. A to není jen smrt v bitvě s lukem v ruce, ale i jako oběť nepřátelského útoku, což naopak odnesly velice často ženy. Nebo v důsledku krevní msty.

Naproti tomu v pozdějších zemědělských státních zřízeních (jako evropský středověk) už nebyli prakticky žádní lovci. (A jen menšina profesionálních vojáků.) Násilná smrt tedy většinou souvisela jen s válkou a činila hrubým odhadem 5%.

Zdroj obrázku: DeviantArt – Renum63

Bílá legenda

Občas můžete zaslechnout bílou verzi legendy, která rozvíjí idylickou představu života v souladu s divočinou. Argument se může nést tímto způsobem: „Ve skutečnosti život lovce nebyl nebezpečný. To jen nám připadá nebezpečný, protože se v něm nevyznáme. Kdyby indián byl přemístěn do moderní doby, hned první den by ho přejelo auto, protože nerozumí zákonitostem. To samé platí pro nás.“

Jedná se o naprostý blábol, který lze vyvrátit například libovolným dobovým pramenem. Život lovců byl skutečně nebezpečný, rozhodně nebezpečnější než ten náš současný. A popírat tuto skutečnost znamená popírat schopnosti našich dávných předků. Znamená to hluboké nepochopení tehdejšího světa i mentality lidí v něm.

Odměna za tvrdý život

Co nám z toho plyne? Lovcův život byl drsnější a nebezpečnější, o to se nikdo nepře, snad kromě velmi naivních idealistů. A je to právě jeho nebezpečnost, co dělá takový rozdíl v průměrné délce života oproti moderní době. Lidé z doby kamenné NEBYLI rychleji opotřebovaní. Samuel de Champlain na začátku 17. století potkával indiány starší sta let. Snad ani nelze říct, že by byli více nemocní, přestože úroveň zdravotní péče se za tu dobu v mnoha ohledech značně zvýšila. Tehdy se lidé nemohli spoléhat na pomoc monumentálního lékařského aparátu (a tedy na ní ani nebyli závislí). Museli se spoléhat na svou vlastní vnitřní sílu nebo na nějakou vnější sílu duchovní. Drsné podmínky z nich nedělaly chudáky a mrzáky, jak máme dneska ve zvyku si představovat. Spíše naopak – dělaly z nich v jádru zdravé, spokojené bytosti s obrovskou vnitřní silou.


0 komentářů

Napsat komentář

Avatar placeholder

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *