Zákon vigvamu

Posledně jsme nastínili rozmanité podoby, které mohl mít vigvam nebo týpí. Všechny primitivní příbytky totiž podléhají jistým zákonitostem. Pojďme je rozebrat a složit.

Tvary přístřešků: Jaký je k čemu dobrý?

Charakter přístřešků všech nomádských a primitivních národů je dán jednak dostupnými materiály, jednak potřebou jeho přenositelnosti. Od toho se odvíjí i jeho základní tvar.

Kužel

To nejjednodušší, co může zručný kočovník zařídit téměř okamžitě, je popadnout několik kmínků jehličnatých stromů, svázat je do kužele a pokrýt je tím, co je k dispozici. Takové přístřešky stavěli nomádi ze Sibiře, nebo z lesů Severní Ameriky, když zrovna migrovali za zdroji potravy. Takový tvar má i týpí prérijních indiánů. Na prériích roste jen tráva, je tam problém se dřevem i s krycím materiálem. Proto si pláňáci své přístřešky vozili celé s sebou, tažené koňmi. Zatápěli si dřívím z křovin rostoucích u řeky nebo dokonce sušeným bizoním trusem. Naproti tomu lesní nomádi, kteří měli dřevo vždy hojně k dispozici, nosili s sebou jen krytinu (např. z březové kůry) a v nouzi pokrývali přechodné lovecké přístřešky jehličím nebo listím.

Nevýhoda kuželovité stavby spočívá v jejích skosených stěnách. Vnitřní prostory na okraji příbytku jsou hůře využitelné a při chůzi vevnitř se musíte krčit. Nebo potřebujete velké týpí, které je neskladné a těžké a ztrácíte tím mobilitu, kvůli které se tento typ příbytku v první řadě staví.

Kopule

Lepším prostorovým řešením je zapustit stěny do země, nechat je v dolní části trčet kolmo a nahoře je spojit. Tak vzniká typický vigvam z ohnutých kmínků listnáčů. Výhodou je i skutečnost, že na takový přístřešek neprší po celé ploše. Stěny jsou svislé a je možné je pokrýt i promokavým a snadněji přenosným materiálem, jako jsou třeba rohože z travin.

Stavba je ale delší a náročnější. Kmínky je třeba zarazit do země a ohnout, což v některých podmínkách ani není možné. Polokočovné kmeny dávaly tomuto typu stavby přednost, pokud hodlaly trávit na místě delší čas – třeba týden až několik měsíců. Kostry takovýchto vigvamů se nepřenášely. Zůstávaly na místě třeba rok, až do příštího použití.

Chaloupka

Nejlepší hospodaření s prostorem a nejpohodlnější život umožňuje přístřešek s kolmými stěnami, nahoře šikmo zalomenými. To je tvar „chaloupky“, který se vývojově ustálil ve většině usedlých společností. Ale používaly ho pro delší pobyt i polokočovné kmeny. Stavba takového přístřešku je ovšem časově i technicky nejnáročnější, ať už použijete cihly či dřevěná prkna jako technicky vyspělé zemědělské kultury, nebo jen kmínky stromů jako lovci.

Různé tvary půdorysu

Základním půdorysem je kruh. Ten je pevně dán, pokud máte k přístřešku ušitý jednotný plášť z kůží nebo plátna, jako tomu bylo v případě týpí. Ale pokud krytina sestává z více kusů, nebo z beztvarého materiálu jako zemina, možnosti jsou širší. Kruh můžete protáhnout do oválu, nebo z něj udělat obdélník. Některé stavby byly velmi dlouhé, jako dlouhý dům Irokézů a dalších kmenů na východě severní Ameriky. To jsou už spíše příklady stálejších příbytků, ale i kočovné kmeny někdy používaly dlouhé stavby se skosenými stěnami. V takové stavbě bydlelo několik příbuzensky spolčených rodin, každá s vlastním ohništěm. Snadněji se v nich v zimě udržuje stálá teplota.

Shrnutí: Zákon vigvamu

Primitivní příbytky mají svou různorodost, ale přesto se v zásadě dají rozdělit na několik málo typů vyplývajících z těchto tří zákonitostí:

1. Jsou postaveny ze snadno dostupných a přenosných materiálů
2. Mají střechu a uzavřený tvar, aby do nich nepršelo, udržely teplo a umožnily soukromí
3. Mají ohniště.

Pokud příbytek porušuje pravidlo 1, není už primitivní. Pokud porušuje pravidlo 2, není to příbytek. Pokud porušuje pravidlo 3, pak to nejspíš není příbytek primitivních lidí.