Slovo, které jsme ztratili

Životní síla, která proudí celým vesmírem, má spoustu jmen. Síla, moc, kouzlo, magie, život, posvátno, božství, tajemství… Zdánlivě tyto pojmy vypadají jako zcela oddělené věci, protože každé z těch jmen je svázáno s jinými souvislostmi, společenskými tabu a předsudky. Je to však pořád jedna tajuplná síla. Moc, která nás zrodila, umožňuje nám žít a uplatňovat svou vůli. Nebo se prosazuje skrze nás i proti naší vůli. Zachovává naše zdraví fyzické i duševní. A samozřejmě působí mnohdy i proti nám, protože život je nejen souhra, ale i bitva.

Moc, o kterou jsme přišli

V dobových pramenech o indiánském pojetí světa, nebo z úst současných indiánů, často narazíte na slovo medicína. Tedy něco, co léčí. Jenže překlad do evropského jazyka je chtě nechtě zdeformován. Medicína v indiánském smyslu není jen lék pro nemocné, je to i moc pro zdravé. Nebo moc pro nemocné, protože zdraví se neurčuje číslem na stupnici. Je to jako když se u nás řekne, že je něco zdravé, jenže v širším smyslu. Protože co je medicína, nemusí za medicínu považovat… západní medicína.

Pokud mohu soudit, všechny jazyky „primitivních“ společenství měly takové slovo. Pro algonkianské kmeny to bylo manitú, pro irokézské orenda, pro siouanské wakan, pro Komanče puha, pro Aztéky teotl, pro Inky huaca, pro Inuity/eskymáky sila, pro polynézany mana. Pro Číňany čchi a pro Indy prána…

(Povšimněte si těch dvojic: manitú a mana, wakan a huaca, síla a sila, teo a teotl. Je to náhoda? Asi jo, ale hezká…)

Avšak z moderních evropských jazyků se to slovo, nebo jeho význam, nějak vytratil. Když řeknete „síla“, zní to spíš obyčejně, fyzicky. Například výraz „silové zvíře“, který se občas používá v souvislosti s duchovními spojenci, vyznívá tak nějak nešikovně. Je to zvíře, které posiluje s činkami?

Ale jiná slova nám moc nepomohou. Když řeknete „magie“, vyvolává to asociace s něčím nepřirozeným, nebo dokonce zakázaným. Když řeknete „moc“, vyvolává to dojem něčeho konfliktního nebo nezaslouženého. Když řeknete „bůh“ nebo „duch“, nepředstavíte si sílu, která je ve věcech jako jejich aktivní princip, nebo kterou bychom mohli využívat. A přitom chceme mluvit o síle, která je vším tímhle najednou. To je ona medicína-nemedicína, kterou nemáme. Jak vidíte, sebrali nám sílu z jazyka. Sebrali nám ji z mysli.

Jak se to stalo? Kdo to udělal a proč?

Udělali jsme si to sami. Ve stejném smyslu, jako jsme si v určitém bodě dějin rozdělili moc a sílu ve společnosti, abychom dopustili, že jedni budou určovat, co máme dělat, a druzí zase, čemu máme věřit. Bylo to zdánlivě dobrovolné rozhodnutí, kdy se jedinec vzdal vlastní moci a svobody, aby zvýšil moc svého společenství. Specializace řemesel vedla k tomu, že svoboda se změnila v systém zákazů a příkazů. Vaše narození začalo rozhodovat o tom, jaké právo, a zároveň povinnost, vám bude dána. Co vám bude přiděleno a čeho se musíte vzdát. Stali jste se buď válečníkem, knězem, nebo – ve většině případů – rolníkem. Jednotná životní síla, se kterou jsme byli svázáni od počátku existence druhu, byla tímto rozervána. Byl to začátek našeho čím dál hlubšího odtržení.

Moc byla rozpolcena na tři kusy a nikdo (s výjimkou některých svrchovaných vládců) neměl právo používat všechny její části. Někdy v té době snad slovo Moc dostalo příchuť čehosi agresivního až nemorálního. Co zůstalo společensky přístupné, byla nemoc, která označuje nedostatek moci. K odstranění nemoci pak slouží lék, medicína – ale jen do té míry, abyste byli zdraví a mohli pracovat na poli. Všechno navíc už je moc. Je to nepatřičné nebo nadpřirozené, nemáte na to právo. Rostlina, která vám dá příliš mnoho energie nebo schopnost vidět skryté souvislosti či zpochybňovat zavedený řád, je obyčejnému člověku zakázána. Pokud taková společnost zajde ve své teokratické struktuře dost daleko, pak bude mocná medicína zakázána úplně všem. Nikdo nemá právo na příliš mnoho svobody, na příliš pronikavý zrak. Nikdo nemá právo vidět věci jinak, než jak jsme je stanovili. Pravda je jenom jediná a svatá. A síla, která by někomu umožnila vidět svět vlastníma očima, je silou zla a lži! Lidi se pak dělí na duševně zdravé, kteří nezpochybňují zavedenou boží pravdu, a duševně nemocné, kteří jsou pod vlivem démonů.

Od odpírání k popírání

Přechod od lovců k zemědělcům, od animismu k (poly)teismu tak postupně rozkouskoval jednotlivé aspekty magické síly přírody podle toho, jestli na ni máme nebo nemáme právo. Podle toho, jestli je přirozená a dostupná, nebo nadpřirozená a nedostupná. Podle toho, jestli je dobrá, nebo zlá. Pak ale přišel druhý bod zlomu, kdy nám bylo „vysvětleno“, že tato síla vlastně ani neexistuje.

Následkem racionalismu a průmyslové revoluce už jsme k pochopení světa přestali potřebovat bohy a démony. Všechno je jen dobře klapající stroj, složitý, ale řídící se jednoduchými zákony. Jen rozsáhlý systém směřující k entropické smrti. Jakýpak duch? Jakápak síla života či přírody? Máme jenom síly fyzikální, a od nich se všechno odvozuje. Vše ostatní jsou jen iluze a báchorky, kterými šamani a kněží krmili důvěřivé soukmenovce a věřící, aby si udržovali nezaslouženou moc, pramenící z obelhávání druhých. Pravda se obměnila, ale zůstává jediná – ta „vědecká“.

Tak uběhlo pár (desítek) tisíc let, a původní jednotné pojetí síly života je bezpečně rozsekáno do nesčetných odvětví věd, náboženství a filozofie, se svými vlastními zákonitostmi. Každé odvětví si zabralo vlastní významy slov. Je to většinově vnímáno jako nárůst moudrosti lidstva. Vytvořili jsme přece vědu!

A jak je to s moudrostí jednotlivce? Už dávno přestalo být společensky žádoucí, aby si jedinec uchoval vlastní ucelený pohled na svět. Živou sílu, kterou jsme dřív považovali za samozřejmou, jsme během dějin vědomě přerušili, zakázali, popřeli a zapomněli. Přesto jsme ji nedokázali zcela vystrnadit náboženstvím ani nahradit vědou.

Problém objektivní vědy je v tom, že vlastně neví, co se tady děje. Vždyť nedokáže definovat ani jeden z pojmů, které jsme uvedli na začátku článku, snad s výjimkou pojmu síla, jehož význam si dost zredukovala. Nemůže se vyjadřovat k něčemu, co nechápe. Jediné, co jí tedy zbývá, je ignorovat to. Čehož se pak může nadšeně chopit materialistická ideologie (protože věda takové právo nemá) a prohlásit, že to neexistuje.

Ale život jsme my. Vědomí jsme my. Nemůžeme ignorovat nebo dokonce popírat sami sebe. Kdyby neexistovala životní síla, vědecky nevysvětlená, neexistoval by ani život.

Po tisících let existence civilizací není člověk jako druh o nic blíže Velkému Tajemství, než mu byl v době svého vzniku. A dle mého názoru, není mu o nic blíže než zvíře. Přesto, že pro to máme mnoho odborných názvů, nevíme, co to je. Krátce řečeno, civilizace nám v tom podstatném nepomáhá. Bylo by naivní si myslet, že to je jejím účelem. Místo toho nám jen dává iluzi síly a moudrosti, která nám nepatří.

K čemu je dobré to vědět?

Je dobré to vědět, abych nepodléhal iluzi, že někdo za mě všechno ví, zná a umí. Je dobré to vědět, abych znal sám sebe. Abych si uvědomil, že jsem sám zdrojem vlastní síly a vlastního zdraví. Abych neměl ze všeho strach, abych nespoléhal a nezávisel ve všem na institucích, lékařích, vědcích, farářích a duchovních vůdcích. Abych věděl, že Tajemství není vyřešeno, není zabito. Zůstává a žije, společné pro všechny, a přitom osobní pro každého z nás. Je to dobré pro naši sílu, zdraví a svobodu.

Zajímalo by mě… jaké slovo používáte vy?