Asi jste už někde slyšeli o zenové lukostřelbě na způsob filozofické cesty. Primitivní lukostřelba si s ní v hloubce ničím nezadá, dokonce bych řekl, že jde hlouběji! Je to používání luku takovým způsobem, jak to dělali první lidé, kteří tuto zbraň používali. Týká se to všech aspektů: konstrukce luku a šípů, použitých materiálů, technologie výroby a samozřejmě i samotné techniky střelby. V neposlední řadě jde o její pravý původní účel: lov a boj!

Zkrátka, tato disciplína má mnoho dimenzí, a je-li praktikovaná skutečně do hloubky, jedná se téměř o životní styl, nebo jeho významnou součást. Je to další cesta – především mužská – jak se spojit se svými kořeny.

Jak tedy začít střílet primitivně?

1. Zapomeňte na luk s mířidly!

Doporučuji přestat pomýšlet na ty podivné věci v e-shopech, deklarované jako „profesionální nástroj ze speciální slitiny / kompozitního dřeva“, ze kterých trčí hnusné klacky na všechny strany, a se všemi těmi kladkami se podobají spíš jeřábu než luku. Něco takového ve vás skutečný pocit lovce mířícího na svou kořist nevyvolá, a mířená střelba z takového přístroje se nepodobá intuitivní lukostřelbě z primitivního luku. Umění dávného střelce spočívá ve schopnosti používat materiál, který roste v lese. Vyrobit z něj účinný nástroj obdařený duší. A potom z něj rychle a přesně střílet.

Není nutné, abyste si luk sami vyrobili (ačkoli to není tak těžké). Avšak čím jednoduššeji a přirozeněji bude vypadat, tím lépe. Směřujeme k primitivitě!

2. Zkuste alternativní držení šípu

Existují řekněme tři základní způsoby, jak držet šíp:
1) Evropský, který je nejznámější, a používali ho např. angličtí lukostřelci. Tětiva se táhne za konečky tří prstů a šíp je sevřen mezi prostředníčkem a ukazováčkem. Delší cvičení vyžaduje rukavici.
2) Orientální, kde se většinou používá speciální prsten s ostnem, a používali ho např. mongolští nájezdníci. Tětiva se drží palcem, který je chráněný prstenem a zajišťují ho ostatní prsty.
3) Indiánský, který je z mého pohledu nejvhodnější pro dynamickou lukostřelbu za pohybu. Tětiva je tažena všemi čtyřmi prsty, ale drženými skoseně. Šíp je přidržován mezi ukazováčkem a palcem.

Indiánský způsob nejméně ze všech namáhá prsty, takže není potřeba ochranných pomůcek na ruku, která natahuje tětivu. Zároveň je výrazně stabilnější než evropský způsob – můžete při střílení běžet nebo hýbat lukem na všechny strany, ale šíp bude ukazovat stále tam, kde máte luk – díky tomu, že ho palec mírně tlačí proti luku.

Máme ještě čtvrtou plnohodnotnou alternativu, a to je slovanský způsob. Při něm se tělo šípu nedrží křížem přes luk, ale opírá se na vnější straně. Tři prsty natahují tětivu a ukazováček tlačí šíp proti luku. Je to opačný způsob než ten indiánský, jak udržet šíp stabilní (opřený o luk) i při pohybu.

Uvědomme si, jakému účelu měl sloužit evropský způsob střelby. Používal se převážně ve středověkých bitvách, kde lukostřelci stáli na místě a posílali šípy většinou obloukem do nepřátelského davu. Dneska se tento způsob používá ve sportovní lukostřelbě, kde střelci opět stojí na místě jak tvrdá Y a uvážlivě vysílají mířené šípy na nehybný terč. Něco takového nám těžko může sloužit jako vzor.

3. Naučte se střílet rychle!

Lovecká i bojová lukostřelba (totiž, bojová ve smyslu rychlých šarvátek v divočině) vyžaduje schopnost střílet nejen přesně, ale i rychle – jakmile se terč odkryje, okamžitě na něj vypustit šíp. V okamžiku, kdy vystřelíte, stáváte se bezbranným terčem pro nepřítele, kterého jste minuli, nebo pro jeho soukmenovce, který ho chce pomstít. Musíte se ukrýt, utéct, vytasit zbraň na blízko – nebo znovu rychle nabít! I lovec často potřebuje vystřelit víckrát než jednou – aby kořist dorazil, nebo aby zasáhl jiného jelena ve stádě. Žrasa není nikdy dost! Masem, které nesní vaše rodina, můžete pohostit hladové sousedy, nebo ho rozkrájet a nasušit na pozdější použití.

Dobrý střelec dokázal plnohodnotně vystřelit (sáhnout pro šíp, natáhnout a vypustit) zhruba za 1,5 vteřiny, nebo i rychleji. Existují k tomu různé techniky, ale neměli byste se uchylovat k metodám, které vyžadují slabý luk.

Základní zpomalující chybou (jíž se dopouštějí i dobří střelci, kteří ale neumějí střílet rychle) je, když šíp po vytažení z toulce nejdřív přiložíte k luku, přidržíte si ho palcem a pak ho teprve založíte do tětivy. Je to zbytečný pohyb navíc. Jak se tomu vyhnout? Je třeba místo dvou přerušovaných pohybů udělat jeden plynulý. Já k tomu používám metodu klouzajících prstů. Držím šíp normálně na začátku a přikládám ho křížem přes luk, palec je nahoře, prsty dole. Potud je všechno intuitivní. Trik je v tom, že konečky prstů jsou jemně odchlípnuté od šípu – takže tětiva se může prosmýknout mezi prsty a šípem, a pak už stačí jen obratně zaháknout. (Pokud máte ve zvyku opírat šíp o vnější stranu luku, máte naopak odchlípnutou špičku palce.) Vyžaduje to trochu cviku, ale stojí to za to.

Druhou výhodou totiž je, že se při opakované střelbě nemusíte na šíp vůbec dívat. Stačí ho kontrolovat hmatem. A tím se zároveň vyhneme druhé časté chybě – dívání se mezi výstřely na svůj luk a šíp. Pohled musí být vždy upřen na cíl a na to, co se děje kolem vás. Nejen, že jste díky tomu přesnější, ale jste i lépe orientováni v měnící se situaci. (Když řídíte auto, taky se přece nedíváte na brzdu a řadící páku.) Může to být i rozdíl mezi životem a smrtí! Co když na vás nepřítel vystřelí právě ve chvíli, kdy jste se podívali na svůj šíp? Co když právě v tu chvíli medvěd vyrazí z úkrytu?

Problém, který tu zůstává, je, že šíp se třemi letkami se dá do tětivy založit dvěma způsoby. Dobrým a špatným. A to se nedá rychle poznat po hmatu. Aspoň u obyčejných šípů.

Na to ale máme jednoduché řešení: Učiňte své šípy neobyčejnými! Stačí vyříznout na jedné straně malou plošku – nejlépe na místě, kam dáváte při natahování prst. Tak poznáte tu správnou orientaci šípu po hmatu, ještě než ho přiložíte k tětivě!

Dobrý instinktivní střelec umí střílet přesně i bez míření. Na míření vám musí stačit doba, po kterou natahujete luk, a i ta by měla být co nejkratší. Jakmile je šíp natažen, není důvod ještě na něco čekat.

Pro otestování schopnosti rychlé střelby (a dobrého luku) si vyzkoušejte, kolik šípů dokážete udržet ve vzduchu najednou – tedy kolik jich vystřelíte, než některý z nich dopadne. Pokud dáte dva, je to dobrý začátek. Pokud tři, už jste docela borci. Indiáni dokázali běžně sedm.

Cvičení vs. stagnace

Netřeba připomínat, že sebelepší teoretické znalosti a sebelepší vybavení z vás dobrého lukostřelce neudělá. Je třeba trénovat! Lukostřelba se mi v tomto jeví zvláštní – stačí dva měsíce denně cvičit, a stanou se z vás dobří střelci. Ne výborní, ale dobří. Ale půl roku na luk nesáhnete, a spadnete na jakousi základní úroveň. Z ní se pak sice můžete vyšvihnout zpátky vzhůru o něco rychleji než na začátku, ale stále platí, že dobře to střílí především tomu, kdo držel luk nedávno v ruce.

Snad vás tento návod inspiroval. Přeji spoustu nadšení a radosti s tímto krásným a mocným prastarým uměním!