Jak rozdělat oheň třením dřev

Ovládání ohně je základní umění, které oddělilo člověka od zvířete. Formovalo naši kulturu a umožnilo nám lépe využívat přírodní zdroje, ale zároveň nás narozdíl od ostatních zvířat učinilo na ohni závislými. Když už na tomto živlu závisí naše pohodlí a život, je důležité umět ho vyvolat z toho, co nám dává země. Schopnost rozdělat oheň z přírody nám vrací část síly a svobody, kterou nám sebrala civilizace. Je to základní magie přírodních národů, důležitá pro každého, kdo se chce nazývat nezávislým člověkem.

Co potřebujeme

Ze všech alternativních metod, jak oheň rozdělat, je nejzákladnější (a nejspíš i nejtěžší) metoda třením dřev. I ta má několik verzí, ale v našich krajích se nejlépe osvědčuje rozdělávání lukem.

Všechno budeme opracovávat ostrým nožem, bez kterého by naše práce byla mnohem delší a namáhavější. Museli bychom použít ostrý kámen.

Potřebujeme luk z ohnutého dřeva, které aspoň nepatrně pruží a na jehož konce volně navážeme pevnou „tětivu“. Ideální tětiva je z tlusté hovězí kůže, protože je pevná, dlouho vydrží a neklouže. Lze ale použít i pevný provázek, například tkaničku nebo motouz umně utkaný z lipového lýka.

Dále potřebujeme vrták/vřeteno, rovnou dřevěnou tyčku 20-30cm dlouhou a 1-3cm tlustou. Dobrý materiál je lípa, líska nebo třeba javor, zkrátka listnaté dřevo. Vřeteno musí být dobře vysušené. V přírodě lze občas najít materiál, který můžeme použít rovnou, bez dalšího sušení. Optimální je kmínek mladého uschlého stromku, který ještě stojí a není ztrouchnivělý.

Vřeteno nožem zarovnáme a na obou koncích zaostříme do špičky. Na spodním konci ho budeme přikládat do jamky v dřevěné destičce a na horním přiložíme tzv. tulejku, kterou budeme vyvíjet tlak shora.

Jako tulejka postačí kus tvrdého dřeva, takového tvaru, abychom s ním mohli shora tlačit dlaní. Vydloubneme do ní jamku zhruba stejného průměru, jako je tloušťka vřetena.

Optimální tulejky jsou sice z hladkého kamene, protože dobře kloužou a neopotřebují se… ale kde chcete v přírodě rychle najít kámen s vhodnou dírou?

Poslední složkou mechanismu je třecí destička, jejíž kvalita je kriticky důležitá pro úspěšné rozdělání ohně. Hodí se podobný materiál jako z vřetene, ale neosvědčila se mi líska – její odštěpky se nezdají vhodné pro zachování jiskry. Rovněž není vhodné dřevo se známkami trouchnivění. Sice s ním snadno uděláte uhlíky, ale taktéž budete mít potíže s udržením jejich žhavosti.

Jak v lese najdeme něco, co má tvar prkénka? Inu, stačí popadnout nějaký tlustší rovný klacek z vhodného materiálu. Podélnými řezy na něm vytvoříme ze dvou stran plochy. Ať má délku aspoň 20cm (abychom ji mohli na kraji přišlápnout) a tloušťku asi 1,5cm. Destička musí být dobře vysušená, protože právě z ní má odpadnout malý žhavý uhlík, který poslouží jako základ ohně.

Do prkénka musíme udělat zářez ve tvaru V. Kousíček od špičky zářezu vyvrtáme malý otvor, kam budeme přikládat špičku vřetene.

Nakonec potřebujeme něco, z čeho posléze rozfoukáme plamen. Dobře poslouží chomáč usušené trávy. Hodí se rovněž troud, což je uschlé ztrouchnivělé dřevo, které lze prsty rozdrtit na prášek.

A ještě někde najděte kus kůry na podložení.

Jdeme na to!

Místo, kde pracujeme, srovnáme do plochy, aby luk o nic nezavadil. Na zem položíme kůru. Na ni destičku, kterou si přišlápneme levou nohou. (Leváci budou dělat všechno obráceně.) Kolem tětivy luku smyčkou omotáme vřeteno, takže teď je tětiva napjatá a neměla by prokluzovat. Dolní konec vřetene přiložíme k jamce v destičce. Na jeho horní konec přiložíme tulejku a přitlačíme ji levou dlaní. Abychom snížili tření v tulejce a zachovali v ní vlhkost, nechávejte v ní kousek lístečku nebo trávy.

1. Vrtění

Luk držíme v pravé ruce a začneme s ním roztáčet vřeteno. Nejdřív pomalu, abychom se ujistili, že nevypadne. Potom rychle, co nejdelšími tahy. Zároveň dlaní silně tlačíme na tulejku.

Vřeteno musí stát kolmo, bez kinklání, a prudce se vrtět ve svislé ose. Tím bude zahřívat jamku v destičce a vyvrtávat z ní žhavé kousky dřeva. Ty budou povětšinou padat otvorem na hromádku. Nakonec budou tak žhavé, že udrží jiskru.

Bude to vypadat tak, že vřeteno se do spodní jamky pocitově „zakousne“. Brzo se objeví dým a začne houstnout. Opravdu hustý dým znamená, že se vytvořila jiskra a máme napůl vyhráno.

Jak toho docílíme? Nesmíme udělat chybu, musíme zachovat přesnost pohybů a sil.

• Ruka držící tulejku má tendenci se kývat – to nesmíme dopustit. Zapřeme celé levé předloktí o plochu holeně.
• Vřeteno má tendenci vypadávat z destičky. Musíme ho udržovat kolmo a nenechat ho v jamce poskakovat. Proto musí být rovné.
• Někdy se stane, že ve spodní jamce se po chvíli vrtění vytvoří sklovitý klouzavý povrch. To je špatně. Pokud se to stane, zdrsněte nožem jamku i spodní konec vřetena.

Je třeba zachovat takové síly, aby na spodní jamku byl co největší tlak a zároveň se v ní vřeteno prudce vrtělo. Je to náročné na energii a rozhodně se u toho (aspoň při prvních pokusech) zadýcháte a zapotíte.

Naopak horní jamka musí co nejvíc klouzat – v ní oheň rozdělat nechceme. Udržujeme ji vlhkou a sklovitou občasným dodáváním lístků. Neměla by být moc hluboká, to zvyšuje tření.

Ani ve spodní jamce není dobré mít příliš hluboký otvor, protože tím vzniká odpor na stěnách a zbytečně to zpomaluje vrtění. Když už je moc použitá, začněte používat novou.

Podařilo se vám vytvořit jiskru? Výborně – přistoupíme ke kroku 2!

2. Rozfoukávání

Jiskru poznáme podle toho, že z hromádky jde dým, i když přestaneme vrtět. Začneme do hromádky jemně foukat. Asi jsme zadýcháni, takže místo foukání na ni můžeme prostě dýchat. Postupně se vytvoří viditelná jiskra.

Přisypeme trochu troudu. Teď nemusíme spěchat a můžeme se vydýchat, jiskra vydrží nějakou chvíli doutnat. Rozšíříme ji dalším foukáním a přiložíme suchou trávu – buďto nad hromádku, nebo naopak jiskru opatrně překlepneme na chomáč trávy. (Druhá varianta se mi osvědčila lépe.)

Začneme foukat víc a víc. Nakonec vyšlehne plamen!