Stezka stará a nová
Člověk chodí po tomto světě nejméně 200 tisíc let. Naprostou většinu času jsme žili jako svobodní tvorové ve stanech, lovili zvěř a sbírali plody. Svět kolem nás byl plný tajemství a poznávali jsme ho bezprostředně, skrze smyslovou či vizionářskou zkušenost. Abychom přežili, museli jsme denně vyvíjet námahu, překonávat strach, experimentovat na vlastní kůži a studovat chování tvorů a účinky rostlin kolem nás.
To je přirozená cesta, která dává člověku plný život, jakkoli jsme z ní dnes vykořeněni a vyděšeni. Je to cesta hlubokého, intimního propojení se světem.
Co je to za stezku, po které kráčíme dneska? Inu, stačí se podívat pod nohy a kolem sebe. Spatříme rovný šedivý betonový chodník ve městě (pokud zrovna nejedeme autem), pečlivě nás chránící před čímkoli, co by mohlo chtít rašit ze země. Můžeme přesně zjistit, co je za rohem i za kopcem, protože máme v kapse internet a v něm mapy a GPSku. Dospěli jsme velmi daleko ve snaze vymazat ze světa veškeré tajemství. Všechno je nám zdánlivě dostupné, a přitom je tak málo věcí, se kterými jsme doopravdy spojeni. Ztratili jsme souvislost i mezi tím, kam energii dáváme a odkud ji bereme, a tak už necítíme její proudění. Ve jménu bezpečí a pohodlí jsme se vzdali většiny životní síly.
Troufám si říci, že to jsou hlavní důvody, proč tolik lidí v našem „vyspělém civilizovaném světě“ pociťuje deprese, marnost, ztrátu smyslu, vyhoření nebo uvěznění. Krátce, bezpečí a pohodlí není recept na štěstí. Spíše naopak. Civilizace má své metody, jak nás nenápadně mrzačit, a je potřeba jim vzdorovat, pokud možno preventivně. Pomůže tu jen přirozený lék.
Mnohaleté zkušenosti s pobytem v přírodě mi pomohly pochopit a opakovaně si prožívat, jak se nejlépe chránit před civilizační nemohoucností. Jde o soubor prostých, ale účinných metod, které nás znovu propojují s našimi prastarými kořeny. Které nám pomáhají znovu nalézt hluboký a uspokojivý smysl bytí. Je to cesta, jak vyléčit sami sebe, nebo v sobě objevit dosud skryté schopnosti.
